Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Můj důvěrníček

Sůva k sůvě sedá

1. ledna 2012 v 17:40 | Telenta

Tak se tu to po článcích "Vánoce a co jsem dostal/a" začíná hemžit "Přeji vám šťastný Nový rok" a jelikož je Telenta tvor neobyčejně líný a pohodlný, splácne to všechno do jednoho.
Ačkoliv byly letošní Vánoce s hořkosladkou příchutí musím vám říct, že... UÁÁÁÁÁ!!! Mám ji! Já ji vážně mám! Mou vysněnou (taky ne zrovna levnou) plyšovou sovičku! Patrně největší překvapení celého večera (tedy minimálně pro mě). K čemuž taky přispělo to, že jsem kvůli ní musela natáhnout boty a vydat se pro ni na zahradu, protože jsem ji prostě nemohla dostat nějak obyčejně, ale musela jsem ji hledat pomocí instrukcí v dopisech. Chudinka byla zavěšená na terase ze stropu v pytli od brambor a díky silnému větru lítala ze strany na stranu. Vypadalo to dost děsivě. Abych pravdu řekla, očekávala jsem, že až ten pytel otevřu, najdu v něm useknutou hlavu.
Zbytek večera jsem proseděla se sovou na klíně.

Sovička ještě stále sedící v obchodě...

Svítící vlasy

23. prosince 2011 v 19:53 | Telenta

Ale teď už vážně.
Kde je ten SNÍH?!
K Vánocům je prostě potřeba (a proto tomu již několikátý rok tak není).
Nějak mi přijde, že se s tím vytrácí i ta pravá vánoční atmosféra, i když teď už si je můj mozek alespoň ochotný připustit, že jsou již zítra (což znamená poslední čokoládičku v adventím kalendáři...fňuk).

Když jsem včera asi okolo sedmé dorazila domů, zmocnila se mě nutkavá potřeba přestěhovat si pokoj. Většinou se mi to stává minimálně tak jednou do roka, a když to na mě přijde, nedá se s tím absolutně vůbec nic dělat a chtě nechtě musím jít šoupat skříněmi.
Vylepšovala jsem asi do deseti, i když ve výsledku jsem akorát prohodila místo dvou lampičkám, vyměnila jsem nebo sundala nějaké obrázky a byl mi sem nastěhován můj osobní malý vánoční stromeček, který jsem za pomoci mého statného kocoura zkrášlila všemi možnými ozdobami, které už nejsou potřeba a jen si tak smutně leží v krabici. Dokonce jsem našla i světýlka v podobě svíček po bratranci. Hůůů!
Co mě ovšem vytočilo, byl ten velký hlavní stromeček v obýváku. Vždycky ho máme červeno-zlatý a teď si máma najednou usmyslí, že bude červeno-bílý! Takže červené bambulky, malí keramičtí andělíčci a mašličky z bílé organzy. Noooo...nejdřív se mi to vůbec nelíbilo, ale když jsem se na to před chvíli podívala znova, musela jsem uznat, že to je docela pěkně. Jiné, ale pěkné. Popravdě...ano, nemám ráda, když je něco jinak, než na to jsem zvyklá. Ani ne tak nemám ráda, jako spíš si na to pomalu zvykám.
No co, hlavně, že vosí (soví) úly jsou stále stejné.

Pojďte sovičky, budeme si hrát

19. prosince 2011 v 15:51 | Telenta


Upřímně, venku to (tedy minimálně u nás) na prosinec přiliš nevypadá.
Spíš trpím vtíravým pocitem, že brzo začnou kvést sněženky a v korunách stromů začnou šveholit hejna ptáků, díky čemuž se, navzdory všudypřítomné vánoční výzdobě, nemůžu dostat do té správné zimně-vánoční nálady. Chce to stromeček, pak by to snad mému mozku mělo konečně dojít. Nebo možná pomůže ten čaj s honosným názvem Vánoční čas, který se tu přede mnou držel v utajení, jak jsem před pár minutami zjistila. Tak uvidíme, kestli to není nějaký úplný hnus.
Nicméně je tohle naprosto úžasné přemítací období. Ostatně téměř jako každý konec roku. Ne, že bych si dávala nějaká předsevzetí, už teď je mi jasné, že bych je s největší pravděpodobností nedodržela. Prostě jen přemýšlím, co se ten rok událo, co dobrého, co špatného, co bych vylepšila, co bych chtěla (ne, že by se mi povedlo zrovna všechno, ale sem tam se něco najde ^^).

Hůůůů...

Ehm, vlastěn to, co se vám snažím sdělit, je to, že si nikdo nechce hrát s mými sovičkami (ne, živé sovičky bohužel ještě nemám, zatím mám jen dvoje na uši a jednu na krk), tak jsem je popadla a šla je vyvenčit sama. Každopádně, pokud byste měli někdy zájem si se sovičkami o něčem pohoukat, zajisté by vás uvítaly s otevřenou náručí, mám silné podezření, že už mě nemohou vystát.

Už jsem říkala, že jsem si v poslední době nějak podezřele příliš zalibovala v podivných bezokých obličejích? Kreslím je pomalu na každém kroku. Dokonce má jeden z nich tu čest být zvěčněn na plátně. Tedy za přepokladu, že se dokopu a dodělám to do finální podoby.

Tak, a teď ti ukradnu nos...

1. prosince 2011 v 20:58 | Telenta
A za tohle stejně může naše francouzštinářka. A taky jedna kamarádka...

Hola.
Víte, co je vtipné? Ve škole, na obědě, cestou domů, při koupání se i večeři si vždycky říkám, co napíšu, co se mi stalo milého i nemilého, zajímavého i natolik nudného, že by to uspalo i chcíplou ponožku. Pak zasednu k počítači, spustím Word, zhruba pět minut zírám na blikající kurzor, načež ho zase zavřu, v hlavě dokonalé vzduchoprázdno, popřípadě nutkavá potřeba dělat něco jiného.
Je to jak nemoc. Tedy, ne že bych neměla nemoci dostatek tak jako tak. Minulý týden jsem i zůstala dva dny doma, nicméně mám stále potřebu trochu si sem tam zachrchlat nebo zredukovat zásobu papírových kapesníčků. Upřímně, začíná mě to dosti obtěžovat.
Překvapivě škola ani zas tak moc ne. Já vím, stěžuju si, že musím ráno vstávat, a že se musím doma učit (ehm, tedy učit...dá se otevření sešitu, chvilka usilovného zírání na stránku a následný přechod k nějaké bohulibější činnosti považovat za učení? ale tak ve čtvrtletí mi vycházejí jen dvě 1-2, zbytek jedničky, takže to asi bude vážně fungovat^^). Na druhou stranu, mě to baví... o prázdniny se většinou dřív nebo později začnu strašlivě nudit (já fakt něco takovýho řekla?!). Ne úplně tak klasicky, ale svým vlastním způsobem (ach, mé vyjadřovací schopnosti se čím dál tím víc zlepšují...za chvíli tu začnu slintat a huhlat si nesmysly).

Nicméně na vánoční prázdniny se těším. Zejména proto, že budou ty Vánoce, že ano. Stromeček, cukroví, pohádky, světlíška, štědrovečerní večeře a dárečky. Taky to dávám najevo a vytvořila jsem si z odstřižku stříbrného vánočního řetězu (ne toho klasického "chlupatého", toho tenkého složeného ze spousty kuliček) náramek a hrdě ho nosím již třetí den. Kupodivu se i líbí a nejsem nazývána bláznem^^(tedy dnes jsem bláznem nazvaná byla, kamarádce se něco nezdálo na mém výrazu po hodině tělocviku). Ti z vás, kteří mají to štěstí a vlastní adventní kalendář, si dneska mohli vyloupnout a patřičně vychutnat první čokoládu. Já si budu muset počkat do Mikuláše. Tedy pokud se rodi...ehm Mikuláš nerozhodne, že v sedmnácti již na nějaké čokoládičky nemám nárok. Doufám, že ne. Každý potřebuje čokoládu. To ví všichni.

V úterý jsme byli se školou v Praze. Jeli jsme do kina Světozor podívat se na francouzský film Nous, princesses de Clèves. No, že by mě to vyloženě nějak uchvátilo, to se říct nedá, ale ani nebylo to ani nezajímavé. Film byl dokumentární, snažil se přinutit diváky přemýšlet, což se většině mých vrstevníků v kině zjevně bytostně nechtělo (soudím podle počtu spících). Trvalo to okolo hodiny, osobně bych to stáhla tak na polovinu, stejně se ve většině věcí opakovali a myslím, že by si tak udrželi pozornost podstatně větší části publika.
Po skončení filmu jsme měli asi ještě hodinku k dobru, takže jsem se opět ocitla, kde jinde než v Luxoru a domů jsem odjížděla o tři knížky těžší (proč já to jen dělám? zavázala jsem se, že se teď budu chvíli věnovat povinné četbě! a zdá se, že mi to opět bude překaženo...samozřejmě, já za to nemůžu^^).

Hm, tak to by bylo asi vše.
Žblept.*procítěně*
Vaše Telenta




"Už jsi někdy viděl tygra s činkama?"

26. října 2011 v 22:35 | Telenta
Ráda bych se s vámi podělila o jeden můj čerstvý zážitek z dnešního dne, který byl pro mě nesmírně inspirativní, i když trval jen necelých čtyřicet pět minut.

Jako všichni šťastní žáčci mám momentálně podzimní prázdniny.
Není tedy divu, že když za mnou po dni plného hlubokomyslného čumění do zdi, čmárání (ne ne zeď), čtení a pořádání nachos přišla máma, zda bych s ní nechtěla zkusit jít do jakési spešl ženské posilovny, která se navíc jmenuje stejně jako já, neodmítla jsem, jak bych patrně v jiném případě učinila, Naházela jsem si tedy do tašky nějaký vhodný cvičební úbor a boty (což byl celkem problém, vzhledem k tomu, že tělocvik mám ve škole a na karate chodím v kimonu) a vyjely jsme.
Hned po příjezdu jsme narazily na problém. Máma si zapomněla botasky, ačkoliv ona sama několikrát nabádala mě, ať si je vezmu. Tak jako tak se musela vrátit zpátky domů, zatímco já jsem zůstala trčet v šatně, kde jsem se tempem "jeden kus oblečení za dvě minuty" převlékala.

"Pro ženy každého věku, s asistentkou, která učí a motivuje. Žijte zdravě a hubněte! Vstupte do kruhu, kdykoliv, bez objednání."
aneb oficiální slova provozovatele, která mě měla varovat.

Samotná tělocvična, posilovna nebo jak to mám správně nazvat, je jen poměrně malá místnůstka s několika ošklivými oranžovými stroji, uspořádanými do kruhu a mezi nimiž jen vždycky jeden step. Celé cvičení spočívalo v asi půlminutovém střídání se na stepu a "té ošklivé věci, u které si někdy nemůžete být jistí, k čemu přesně slouží".
No... Ne, že by to nebyl dobrý nápad a výhradně žesnká posilovna je dle mého názoru nápad přímo ženiální. Nikdy nezapomenu na tu traumatickou hodinu, kdy si jedna z mých spolužaček doslova vyřvala (ano, má velice zvučný hlas a vždy musí být po jejím, co na tom, že ostatní to nechtějí), že půjdeme o tělocvik do posilovny, které je hned vedle školy. Nutno říct že typ mužů, kteří se na takových místech shromažďují, skutečně nemusím, Zvlášť když na vás pak zírají, jako kdybyste byli nějaké zvíře v zoo.

Zde jsem se ocitla ve společnosti zřejmě velice znuděné paní u pokladny, automatu na pití, hromádky zaručeně fungujících prášků na hubnutí, povzbudivé popové hudby a několika dam v průměru okolo čtyřiceti let, z nichž některé to zjevně opravdu žraly.
Zavilý, urputný výraz, tričko s nápisem "I'm so sexy!" nebo něco v podobném duchu, blonďaté odrůstající melíry, roztékající se tužka na oči a lahev neperlivé vody jsou v tomto cvičení zřejmě nesmírně důležitými aspekty.
Upřímně, ten urputný výraz mi prostě nešel, takže jsem se na jednu paní, které spalovala tuky naproti mně, neustále přiblble křenila. Chvilkami jsem se bála, že mi něco udělá.
A to ani nemluvím o tom, že jsem se na závěr protáhla podle svého a ne podle návodu, který visel na nástěnce...

Začala jsem docela chápat oblíbené rčení našeho trenéra, který je zarytým odpůrcem posiloven: "Už jsi někdy viděl tygra s činkama?". Přijde mi to nepřirozené, cvičit na strojích. Ano, sice se ve mně vždy vzbuzuje touha někoho zabít, když máme na tréninku dělat jeden klik na kloubech rozfázovaný do dvaceti dob, ale na druhou stranu si pak připadám, že jsem vážně něco dělala a jsem unavená.
Ne, ne, tohle pro nebude to pravé ořechové...
Zdůrazňuji to MĚ. Neříkám, že je to špatné a někomu to určitě vyhovuje. Možná na to ještě jen nemám věk a až budu starší, tak mě něco takového chytne, i když...momentálně o tom vážně pochybuju ^^

Na někoho možná může lézt jaro, na mě však obvykle leze podzim

20. září 2011 v 16:10 | Telenta
Něco kratšího...
...a něco poněkud delšího ^^

Na někoho možná může lézt jaro, na mě však obvykle leze podzim, což se projevuje zejména útlumem všech možných i nemožných činností (a přiznejme si, že na začátek školy to není úplně to pravé ořechové, hlavně když ti nechápaví profesoři mají pocit, že nestojím o nic jiného, než se doma zavřít s hromadou učebnic a pilně studovat), zvýšením přísunu jídla (tatínek se dotazoval, zda přibírám na zimu a jestli mi taky zbělají vlasy, abych to přeměnu na Telentu či Titinu polární řádně završila), balím se do svetrů a vytahuji vysoké ponožky se zvířátky, zvednout se z postele se pro mě stává téměř hrdinským činem a čile rozprávím o smyslu života vstávání s mou plyšovou želvou Olinkou, která má stále takový strnulý úsměv na tváři a zastupuje optimistický článek v mém pokoji, peřinou polštářem a pochopitelně tím sluníčkem, které se ukrývá pod ním v mé chlupaté ponožce na spaní.
(Dlouhá věta, což? A plná závorek.)

Ve škole je, zdá se, již vše v mezích možností v pořádku, takže si nemusím klást otázku, zda nebudu nucena jít jinam, což mi více než vyhovuje.
Ano, na jednu stranu na školu hrozně nadávám, na druhou mi to chybí, když jsou prázdniny a nedávno jsme se s kamarádkami usnesly, že by nebylo tak úplně špatné udělat nějaké hromadné třídní objetí, protože když máme teď některé předměty spojené s jinými třídami a vidím jak většina toho, co tam chodí, vypadá, nezbývá mi než děkovat Komukoliv tam nahoře, že jsem, tam kde jsem a šla jsem zkusit přijímačky na víceletý gympl, i když po tom v tu dobu moje srdce bůhvíjak neplanulo.


Canterbury 2/2

9. srpna 2011 v 19:01 | Telenta

S aktivitami se to mělo stejně jako minulý rok, jen mě štvalo, že jsme kvůli nízkému počtu lidí neměli na výběr a prostě jsme museli dělat, to co nám řekli.
Odpolední aktivity ještě šly, většinou se jednalo o sporty, pokud jsme někam nejeli, takže jsem postupně předstírala hraní baseballu, badmintonu, ping pongu, volejbalu a tak podobně.
S večerními to bylo horší. Nejenom, že trvaly až do jedenácti a ti oškliví zlí lidé nás prostě nechtěli pustit jít spát, takže jsme se zároveň učili nenápadnému vysublimování a posléze běhu přes celou kolej doprovázenou schováváním, ale taky se nemírně vyžívali v diskotékách. Když začali hrát Justýnu Bobrovou, většinou jsem to nevydržela, opustila své místo na lavici a vyběhla výkřiky hrůzy ven. Tomuhle se patrně vyrovnalo už jen karaoke, což je pro někoho, kdo neumí zpívat hrozná noční můra. Naštěstí, se mi vždy podařilo ve správný okamžik splynout se stíny a nikdo si mě tam nevšimnul.

Canterbury 1/2

9. srpna 2011 v 18:11 | Telenta
Tak se mnou letadlo opět nespadlo a vrátila jsem se z Anglie v mezích možností v pořádku.

Let tam byl vážně na dvě věci, protože jsme odlétali v deset večer a spát jsem šla tak okolo hm...čtvrté ráno? Pravděpodobně. Není tedy příliš divu, že jsem přes den byla naprosto nepoužitelná, což se mi zrovna na ty rozřazovací testy moc nehodilo, ale tak splácala jsem cosi o mé budoucnosti, zaškrtala jsem pár odpovědí (doufám, že aspoň nějaké byly správně) a popovídala jsem si o kočkách o domku v lese.

Fotky z posledních dní

23. července 2011 v 14:02 | Telenta
Nutno říct, že poslední dny se vlečou převážně ve znamení nudy, což bude nešetrně narušeno zítřejším dnem, kdy v deset večer udělám pápá a odletím na dva týdny do Anglie. Viděla jsem předběžný program. Modlím se, aby byl skutečně jen předběžný.
No, uvidím.
Aspoň budu mít o čem psát. A stěžuju si ráda =D
Jen nevím, co udělám s mou momentální závislostí na Na vlásku...asi to budu muset vzít jako nucenou odvykací kúru. Ale minimálně tuhle písničku si budu muset ještě nacpat do iPodu...


Keramičtí jednorožci jsou nejlepší =)

BibiNews - utrpení třetí

21. července 2011 v 17:50 | Telenta
Je vážně zvláštní dopisovat zážitky z dovolené, kde bylo vedro k zalknutí a permanentně jste se potili jako prase i v plavkách, když teď sedím doma, venku leje jak z konve a v mém pokoji je odporná zima.
Tedy ono se toho zase tak moc zvláštního nestalo...

BibiNews - utrpení druhé

6. července 2011 v 13:56 | Telenta
Začínám zjišťovat, že tohle nemá absolutně žádný význam členit tenhle zápis, sloužící především k zabíjení času, do nějakých dnů, jelikož jeden jako druhý vypadají naprosto stejně a upřímně ani si nejsem příliš jistá, co je dneska...

Chjo.
Pod oknem řvou cikády a malí hrošíci v bazénu z vedlejšího hotelu, vedro je k zalknutí.
Kdo má v tomhle vymýšlet něco smysluplného nebo, nedejbože, i na úrovni?
Proto se budete muset spokojit s útržkovitými zápisky a fotografiemi, pořízenými při mém osamoceném procházkování, jelikož mě nebaví celý den se slunit na pláži.

BibiNews - utrpení první

4. července 2011 v 12:50 | Telenta

Emilie Autumn - Rapunzel

Tak a tady se krásně ukazuje, že ve chvíli, kdy se až přímo nadlidsky nudím, jsem schopná psát i o naprosto nezajímavých a nezáživných věcech, u jejichž líčení by patrně i nebožtík radši znovu zemřel, než aby to musel poslouchat.

Hňum

20. června 2011 v 19:54 | Telenta
Čím víc se blíží prázdniny tím víc a víc se mi nic nechce dělat.
Má míra lenosti skutečně narůstá do neskutečných rozměrů a doma se nezmůžu na nic jiného, než se stále dokola dívat na jeden film, popřípadě zírat do prázdna hloubat a dloubat se v nesmyslech, a pak pochopitelně ve Hňumech (viz obrázek níže), neboli bytostí, které nedopatřením vznikly při učení se na písemku z HTML a zatím jsou provizorně ubytované v útrobách počítače (kde se mimo jiné rozkládá farma a prohánějí miniaturní vrčící traktůrky, pokud s tímto velkým tajemstvím ještě nejste obeznámeni).

Německo

17. května 2011 v 15:14 | Telenta
Dresden Dolls - Dirty Business

Předminulý týden jsem se poměrně zvysoka vykašlala na školu a jela jsem na čtyři dny (příhodně ty všední) s výtvarkou do Německa.

Vyjížděli jsme v pět ráno (chápete já vstala ve čtyři! já! i když to bylo poměrně dost krušné), dokonce jsem si ani nic nezapomněla (tedy pokud nepočítáte tu nabíječku k foťáku, ehm) a ve velmi rozespalém stavu se mi podařilo za velkého přispění tátova auta dostat se k autobusu, který stál před ZUŠkou.
Na žádné detaily z této brzké hodiny si skutečně nevzpomínám, nechtějte tedy po mně vědět, co jsem měla k snídani. Ach jo, to jsem zase musela cestou mlít kraviny... Možná je lepší, když si to nepamatuju.
Ale bylo hnusně. Dost hnusně. Když jsme stavěli na benzínce, málem nás během našeho padesátimetrového běhu k záchodům odnesl vítr. Nicméně ve chvíli, kdy jsme překročili hranice, najednou se vyjasnilo, vylezlo sluníčko a odpoledne jsme se po Berlíně proháněli v tričku.

Ruka

22. dubna 2011 v 20:03 | Telenta

Arkona - Yarilo

Světe div se, dneska jsem se v jakémsi záchvatu píle rozhodla, že se budu chvíli učit, abych to zase pořád neodkládala a pak toho nebylo jako vždy moc najednou a já si tady nervala vlasy zoufalstvím, jaká jsem nána pitomá.
No... Otevřela jsem to.
Dokonce jsem si to jednou přečetla a pak jsem poměrně dlouhou dobu propalovala pohledem jednu stránku a pokud neexistuje nějaká technika učení, kdy zastrašíte svým vražedným pohledem písmenka a ona vám zděšením sama naskáčou do hlavy, pak si troufám tvrdit, že nic neumím.
A abych se necítila zas až tak provinile, šla jsem si aspoň uklidit pokoj a převléct postel.

"Ale ty masky maj stejný mezery jako moje ruka, která se snaží zakrejt oblohu." *

Co se týče těch nezadržitelně se blížících Velikonoc, shodly jsme se s mámou na tom, že nemá význam dělat nějakou výzdobu, která se jeden den udělá a druhý den sundá a patrně ani nebudeme barvit žádná vajíčka, takže pokud se někdo letos uráčí dostavit, je dosti možné, že dostane tak maximálně ošatkou po hlavě.
Ale na tu čokoládu se těším. Tedy samozřejmě pokud mi ji rod...ehm, pochopitelně chci říct zajíček, přinese. Bude na čase, už mi docházejí zásoby.

Pac a pusu (či pěstí)
Vaše Telenta

* Možná někteří z vás poznali, že tuhle větu jsem ukradla korejské tvůrkyni manwhy Lee Young-Yuu, která ji vložila do úst Ga-Woona ^^

Pampelišky

21. dubna 2011 v 23:46 | Telenta

High School of the Dead - Kisida Kyodan & The Akebosi Rockets
Vážně, vážně, ale opravdu vážně je nádherné, když vaše tělo má pocit, že dneska končí sobota a on je přitom čtvrtek. Nemluvě o tom, že do školy se opět budu muset štrachat až ve středu.

Jarní počasí aneb pitomější název článku mě už nenapadnul

10. února 2011 v 20:55 | Telenta
Xavier Baumaxa - Na druhé straně plotu

Jak už jsem se zmiňovala, byla jsem několik posledních dní na horách na Šumavě s rodiči. A i když jsem zdrhla dřív, můžu s radostí říct, že mi nic není.
Tedy pokud nepočítáte ten zánět dutin.

Jak se malá obludka sápala po stromečku

20. prosince 2010 v 21:49 | Telenta
Meiko Kaji-Shura no Hana

Nemůžu si pomoct, stejně mám tuhle písničku, na rozdíl od většiny lidí, víc spojenou právě s Lady Snowblood (Shurayukihime), než s Kill Bill. Jednu dobu jsem si ji pouštěla pořád dokola a obávám se, že ta doba opět nastala.
Ach jo, chce se mi brečet, když to poslouchám=D

Oxford 2010 (2/2)

19. srpna 2010 v 22:03 | Telenta

Zatím jsem jen mluvila o škole, ale potom nám zbývalo ještě hodně času, který byl vyplňován nejrůznějšími aktivitami.
Musím uznat, že vymyšlené to měli dobře. Za celý den jsme měli jen jednu hodinovou přestávku, jinak jsme byli od osmi ráno do jedenácti večer v jednom kole, takže jsem po příchodu na pokoj jen upadla do blaženého spánku. Ne na všechny to ovšem fungovalo. Ti hulákající opilí Turci a Rusové nebyli nic moc.

Oxford 2010 (1/2)

19. srpna 2010 v 22:03 | Telenta
Tak jsem se statečně vrhla do boje s mojí leností a po dlouhém přemlouvání sama sebe, jsem se pustila do sepsání rekapitulace mých čtrnácti dnů v Oxfordu.

K mému velkému překvapení jsem se v den odletu vůbec nebála, dokonce jsem ani nebyla nervózní. Mně to bylo prostě jedno (zřejmě se ve mně plnou silou probudilo těch 25% flegmatika).

Když jsem s rodiči dorazila na místo setkání, říkali jsme si, jestli jsme tam skutečně správně, jelikož se kolem nás nikdo, kdo by vypadal na to, že by také jel do Anglie, nevyskytoval. Naštěstí se ukázalo, že jsme tam byli jen zbytečně brzo a po chvíli se  tam začalo slézat docela hodně lidí.
Ovšem delegátka stále nebyla nikde k nalezení. Netrpělivost jedněch rodičů vedle nás dokonce vyústila v hádku mezi nimi. Bylo to docela dobré rozptýlení, pozorovat je=D
S asi dvacetiminutovým zpožděním, způsobené špatnou dopravní situací v Brně, se delegátka přece jen objevila společně s dalšími zoufalci z Moravy, Slezska a Slovenska, kteří s ní přijeli na letiště autobusem.
 
 

Reklama


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz