Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Povídky

Místo, které existuje pouze ve tvé mysli

4. prosince 2014 v 21:29 | Telenta
Další z článků na téma vybrané z jedné, dnes tak populární, "writing challenge", tentokrát Místo, které existuje pouze ve tvé mysli.
Možná jsem se toho chopila trošičku jinak, než by to udělala většina lidí. Nevím, jestli se vám to stává taky, ale když se mi zdají sny, pravidelně se mi v nich opakují některé lokace. Je to pomalu jako když jezdíte na prázdniny na pořád stejná místa. Párkrát jsem se je už snažila zachytit, ale je to těžké. Ze snů si většinou odnáším hlavně pocitové vjemy, ale chtěla jsem se po tom zkoušení z lebky (mám AB, jupijou!), trochu odreagovat a dneska jsem to dokončila.
V tomhle článku jich zmíním jen pár, jedny z těch pro mě nejdůležitějších (ano, mluvit o neexistujících místech ze snů, jako o důležitých, je možná trochu na hlavu, ale co...).
Mimochodem, pokud se tu někdo zabýváte psychologií, nevíte, co se mi tím mé podvědomí snaží sdělit? :D
A prosím, snažte se to nebrat moc vážně, přeci jen sny příliš logické nebývají.

Místo, které existuje pouze ve tvé mysli

Už tu jsem zase.
Z vysokých stěn a sloupů se odlupují vybledlé barvy, dlaždice jsou popraskané a pokryté vrstvou špinavé vody a bahna. Opatrně přejíždím prsty po hlavě kamenné ryby, její ocasní ploutev sahá až ke stropu a z pusy jí pomalu vybublává pramínek vody, který s tichým pleskáním stéká na zem.
Vydám se dál, projdu dveřmi a zastavím se u ochozu, shlédnu dolů na velký bílý bazén. Je starý a zašlý, stejně jako všechno kolem, ale v jeho chladných vodách se hbitě pohybuje několik postav. Zamávám jim a usměju se. Jeden z nich mi mávne zpátky. Ještě chvilku pozoruji plavce a malbu lodi na rozbouřeném moři, která se táhne podél celé tribuny. Divoce na ní tančí odlesky světla a vlny vypadají stejně skutečně jako voda v bazénu. Pak se otočím a vydám se zpátky.
Vyhlédnu z obrovského otvoru, ocelová mračna, která ostře kontrastují se zářivou záplavou světel a hluku, který se valí z lunaparku pod nimi.
Dolů je dobrých sto metrů volného prostoru. Nebojím se, vím, že se mi nemůže nic stát a tak skočím.

Za pár okamžiků se už procházím uličkami přecpanými lidmi, kteří se tlačí ve frotnách na horské dráhy, na vodní jízdy i pro cukrovou vatu a popcorn. Nejen lidi, všimnu si. Támhle se hrne na jakousi adrenalinovou atrakci kočka v obleku. Okolostojící ji hlasitě povzbuzují, zatímco si vlézá do malé kabinky, která se za ní s chrčením zaklapne. Pak se přístroj spustí a kočka i s kabinou létá vzduchem, točí se a sviští, přísahala bych, že s úsměvem na rtech. Světla blikají jako šílená, veselá hudba nabývá na intenzitě, dav ryčí. Radši mizím, začíná mě z toho bolet hlava.

Dál bloumám uličkami, až se zarazím u nízké tmavé budovy, na jejímž štítu jsou vylepeny obrázky aligátorů. Nahlédnu dovnitř, není tam ale ani živáčka. Obezřetně vejdu dovnitř. Je tu jen jedna dlouhá místnost, osvětlovaná pouze slabými blikajícími žárovkami. Po levé straně se táhne koryto vody a na její hladině se kolébá loďka. Odvážu ji a odrazím od břehu. V tichosti pluji dál do místnosti, a jak postupuji, břeh na pravé straně mizí, až kolem není nic jiného než voda. Zaslechnu za sebou nějaký zvuk. Prudce se otočím, nic ani nikoho ale nevidím. Uklidním se a pádluji dál.
Nevím, odkud se vzali, ale najednou jich tu bylo aspoň tisíc. Velcí, děsiví, se silnými zuby a skusem. Aligátoři obklopují loďku ze všech stran a strkají do ní. Chci vykřiknout, ale nejde to. Chci se pohnout, ale nejsem schopná přimět k činnosti jediný sval v těle. Vím, že jsem mrtvá.
Pevně semknu víčka k sobě, chci to mít rychle za sebou a pak se tu najednou objeví on. Vytáhlý kluk s krátkými černými vlasy a v plandavé košili. Chytne mě za ruku. Nemusí nic říkat, vím, co mám dělat.
Utíkáme jako o život. Vlastně ne jako. My opravdu utíkáme o život. Skáčeme z jednoho aligátora na druhého, dech se nám krátí. Přestávám vnímat čas, soustředím se jen na svoje nohy. A pak doskočím na pevninu. Rozrazíme dveře a vpadneme do rušné uličky, do bezpečí. Rozesmějeme se. Chci se ho na něco zeptat, ale ve chvíli, kdy z něj na chvilku spustím oči, zmizí.

A pak… pak se probudím.
Zase.

Pouze dialogy, prosím!

29. listopadu 2014 v 23:53 | Telenta
Občas na blozích vídám všemožné psací výzvy a říkám si, že bych možná nějakou mohla zkusit. Když si ji ale prostuduji důkladněji, obvykle v ní najdu pár témat, která mi zkrátka nevyhovují (obzvláště pak psaní básní) a nechám to být. Nakonec jsem si ale řekla, proč bych si občas nemohla napsat něco krátkého, jen na odreagování s tím, že si vyberu téma, které se mi zrovna zamlouvá?
Uvidím, jestli se to uchytí, prozatím tu máte jeden pokusný výkřik do tmy na téma:

Pouze dialogy, prosím!

"Myslíš, že to má smysl?"
"Hm?"
"Tohle všechno."
"Co jako?"¨
"Co teď děláme?"
"Jedeme autobusem na kolej a učíme se."
"A chceme to?"
"Nevím… Asi ano."
"A proč?"
"Protože chceme být lepší."
"Ale proč bychom měli být lepší? Proč se zbytečně namáhat, když stejně naprosto jasně víme, že v ničem nebudeme nikdy vynikat natolik, abychom s tím prorazili? Za takových sto let po nás už ani pes neštěkne a všem bude úplně ukradený, jak jsme se kdy snažili a co jsme si kvůli tomu odpírali!"
"Vidíš to moc černě."
"Opravdu?"
"Pořád jen přemýšlíš o budoucnosti. Co se takhle na chvilku zaměřit na přítomnost, hm?"
"Co s ní?"
"Jsme její součástí. Ovlivňujeme ji. Tomu se říká vytvářet dějiny, víš?"
"Vytvářet dějiny? My? Dějiny píšou vlivní a mocní, ne obyčejní lidé jako my."
"Možná se o nás nikdy nebude psát v učebnicích, ale nemyslíš, že právě takoví lidé často uskutečňují plány těch, o kterých se pak učíme ve škole?"
"Beztak to nemění nic na faktu, že žít je vlastně k ničemu. K čemu nám to je? Umíš si to představit? Že tady jednoho dne nebudeš? Že všechny tvoje věci, které jsi kdy vytvořil, věnoval jsi jim svůj čas, energii a péči, prostě zmizí?"
"Ne, že by mě ta vyhlídka nějak těšila, ale nemůžeme si užívat fakt, že prostě jsme? Že nám byla dána ta možnost bytí? Není to úžasné, že chodíme, dýcháme, mluvíme, přemýšlíme? Nejsme snad šťastní, když jsme s někým, koho máme rádi a na kom nám záleží? Když se nám něco podaří? Nebo i když si jen sníme s otevřenýma očima o věcech, které bychom chtěli prožít? Nebo i jen to, že tohle teď a tady píšeme?"
"To je možná pravda, ale uvědomuješ si, jaký je poměr takových šťastných chvil a chvil, kdy na ně čekáme? Skoro každý den teď žijeme stylem' 'vstát z postele, přežít den, padnout do postele a těšit se na víkend, že pojedeme domů'. Copak nám to snad vyhovuje?"
"Samozřejmě, že ne. Ale o tom snad život je, ne? Kdyby nám všechno hned a bez problémů spadlo do klína, nevážili bychom si toho. Pamatuješ si, co říkal doktor Vlach ze Saturnina? 'Prožíváme-li idylu příliš dlouho, přestaneme ji vnímat.' Nebo tak nějak to bylo. My tu jsme od toho, abychom se učili. Abychom byli lepšími, abychom udělali svět lepším, i když třeba jen v malém měřítku. Abychom odsud neodcházeli s pocitem, že jsme nedokázali vůbec nic."
"A jsme zpátky u problému. Co kdybychom chtěli dělat něco jiného, než co nám přikazují naše povinnosti?"
"Už jsi někdy slyšel o tom, že k tomu, aby se dalo třeba cestovat nebo podnikat zajímavé věci, jsou dost často potřeba peníze?"
"No, to ano, ale…"
"A pokud chceš peníze, obvykle se nevyhneš, ani těm povinnostem, které se ti nemusí zrovna zamlouvat."
"Chápu…"
"Hele, už jsme tady, musíme vystupovat. Umíme to už dost dobře na to zkoušení?"
"A vážně si myslíš, že to má vůbec nějaký smysl?"


- Ty hlasy v mojí hlavě

Nana

3. září 2013 v 21:29 | Telenta
Ani jsem původně neměla v úmyslu se té soutěže účastnit, ale po přečtení zadání "setkání s literární postavou" mi tak nějak sám od sebe do mysli skočil tenhle obraz v hlavní roli se mnou a s Nanou, hrdinkou stejnojmenného románu od Émila Zoly, který jsem před pár dny dočetla.

Zívnu a líně otočím další list. Nana, sedící v nohou postele, se neklidně vrtí a šťouchá prstem do jedné ze svých diamantových náušnic. Prý od muflíčka, jak mi řekla.
"Tak co?" vyhrkne a snaží se mi nakouknout pod ruku. Světlé vlasy jí v zapadajícím slunci září, v očích hrají neposedné jiskřičky. "Jak to se mnou dopadne? Opravdu bych to chtěla vědět!"
"Vydrž," zamručím a bráním před ní knihu. "Ještě nejsem na konci. Musíš si počkat." Povzdychne si a složí ruce do klína.
"A nemohla bych aspoň…" začne prosebným hláskem, který už zlomil vůli nejednoho muže. Já ale nejsem muž.
"Ne," řeknu rázně," žádné podvádění. Že to dělají čtenáři, prosím… Ale samotné postavy? To chceš vážně tak rychle dojít na konec?"
"Ne dojít, jen se podívat," zamumlá a uhlazuje si při tom sukni své večerní toalety. "Jako do křišťálové koule, víš? Vědět, co mě čeká."
"Myslíš, že bys pak byla šťastnější?" zeptám se a po očku jí sleduju přes okraj stránek. "Občas je lepší nevědět."
Jen pokrčí rameny a sáhne pro hrnek s čajem. Usrkne si a vyptává se dál. "A co Zizi? Co můj Jiříček? Daří se mu dobře?"
"Zatím," odpovím neurčitě, ačkoliv moc dobře vím, že každým okamžikem vydechne naposledy. Přivře oči jako kočka, zřejmě potěšena tím, že alespoň něco ze mě vymámila, a padne naznak do postele.
"Hlavně už žádný další hnusný chlapy!" zvolá a mávne rukou. "Už je nemůžu ani cítit." S těmi slovy zaboří hlavu do polštáře a usne.

Zaklapnu knihu a dívám se na ni. Na tu holku z ulice, co dobyla celou Paříž svým klínem a postavou Venuše a teď ji drtí střevícem jako by zašlapovala brouka.
Snažím se představit si ji slabou, nemocnou, s obličejem znetvořeným od neštovic, jejichž boláky jí již brzo pan Zola vtiskne písmeny do tváře.
Pohladím ji po vlasech a knihu odložím na noční stolek. Ještě chvilku života navíc si zaslouží.

Být volný jako pták 2/2

4. srpna 2013 v 15:00 | Telenta


"Já nesouhlasím," našpulila Beatrice vzdorovitě pusu a založila si ruce na prsou. Hledala očima Lilly, aby ji podpořila. Ta ale uhnula pohledem a zadívala se kamsi na stěnu. Pomoc ovšem přišla z naprosto nečekané strany.
"Já taky ne," špitla tiše Becky, která se choulila na matraci v rohu místnosti. Okamžitě se kousla do rtu, jako kdyby provedla něco zakázaného a nervózně se tahala za copy.
"Pořád je to tři proti dvěma," zabručel Benjamin. "A nechat vás tu nemůžeme."
"Já bych se tu tedy klidně nechala," vyprskla Beatrice, ačkoliv věděla, že to není pravda, ještě dřív než ta slova vypustila z úst. Nedokázala by opustit Viktora, nemohla by se dívat na to, jak ho zabíjí. Od té doby, co zemřela její matka, neměla nikoho jiného. Docházela jí ale trpělivost. Jak ti zatracení zabedněnci nemohli nevidět, že se řítí přímo do pasti?
Viktor na ni smutně hleděl přes místnost, nic ale neřekl.
"To vám všem vážně úplně přeskočilo?" rozhodila bezmocně rukama a znovu střelila pohledem po Lilly, která ovšem dál hypnotizovala neviditelný vzorek na zdi. Povzdechla si a promnula si kořen nosu. Začínala ji bolet hlava. Zatím to byl jen tupý tlak, nicméně téměř cítila, jak z něj každým okamžikem začnou vylétávat ostré jehličky bolesti.
"Potřebuju na vzduch," zamumlala a svižným krokem zamířila ke dveřím. Seběhla po schodišti a o několik vteřin později ji už do tváře šlehal štiplavý vítr, který se proháněl ulicemi. Zhluboka se nadechla a zakroužila hlavou.
"Bet?" ozvalo se za ní váhavě a na rameno jí dopadla drobná ruka.
"Co chceš Lilly?" zamručela otráveně, ale neotočila se k ní. Cítila se zrazená.
"Já jen…" začala, ale pak svěsila hlavu a odmlčela se.
"No?" pobídla ji Beatrice a povytáhla obočí.
"Pojď radši zase dovnitř." Vešly zpátky do tmavé chodby, kterou osvětlovalo jen chabé světlo pronikající sem zaprášenými okny. Lilly se opřela o zeď, kterou pomalu obrůstala plíseň.
"Já vím, že to asi nechápeš…" začala, ale Beatrice ji nenechala domluvit.
"Ne, to nechápu. To máš naprostou pravdu. Ty si vážně myslíš, že něco takového může vyjít? Myslela jsem si, že máš rozum. A vždycky jsi byla v takových záležitostech zajedno se mnou, tak proč se najednou obracíš proti mně?" Cítila, jak se jí do očí derou slzy a hlas se jí na konci věty zlomil. Zdálo se však, že si toho Lilly nevšimla a ona tu před ní nehodlala brečet. Zaryla si nehty hlouběji do paží a mrkala, aby se jí snad zrádné slzy nevylily přes víčka.
"Přesně to bych ti chtěla vysvětlit. Já… Nemyslím si, že by to mělo velkou šanci na úspěch stejně jako ty, ale… Víš, jestli opravdu…" přejela si rukou po břiše. "Prostě bych nechtěla, aby vyrůstalo tady. Buď mu dám lepší místo pro život, nebo zemřeme oba. Tady ale žít nebude." Kousla se do rtu, ruce stále složené na rostoucím životě.
"Chápu," hlesla Beatrice a opřela se dlaní o zeď, co měla za zády. Něco takového měla čekat. "Jestli ti to nevadí, tak já půjdu. Není mi nějak dobře. Řekni to Viktorovi." Ani nečekala na odpověď, hbitě vyklouzla ze dveří a zamířila známou cestou domů. Mrholilo a po tvářích jí stékaly kapičky deště. V hlavě jí tepalo, ze spánků jí vystřelovala ostrá bolest a v hrudi mělo prázdno, jako kdyby ji z ní někdo vyjmul všechny orgány a jí zbyl jen prázdný hrudní koš.
Teprve doma, když padla tváří do postele, nechala pocity, aby se přes ni přelily jako přílivová vlna a rozvzlykala se do polštáře. Připadala si jako odsouzená k smrti. Nemohla to ale ostatním vyčítat. Přece tu mohla zůstat, bylo to jen její rozhodnutí.
Nevěděla, jak dlouho tam bez hnutí ležela. Nevnímala křičící hlasy o poschodí výš, ani vítr lomcující okenicemi, ani tiché klapnutí dveří a prsty, které jí jemně přejížděly po zádech.
Když zase přišla k sobě, obloha se už začala barvit do ruda a ohlašovala tak příchod nového dne.
Už jen dva dny, táhlo jí hlavou. Dva klidné dny.
Musí se dát dohromady. Jestli má umřít, tak ať to aspoň stojí za to.

Být volný jako pták 1/2

4. srpna 2013 v 12:06 | Telenta
Původně jsem povídku chtěla zveřejnit jen v jednom článku, ale o pár znaků přesahovala maximální limit na článek...
Snad se tedy nic nestane, když obě části zveřejním brzy po sobě.
Povídka byla inspirována skladbou od Two Steps From Hell - Blackheart, kterou jsem objevila v jedné z iluzí Klubu Snílků.



Seděl za stolem a upíral bezduchý pohled kočičích očí kamsi do zdi. Beatrice ho upřeně pozorovala od hrnce se zelnou polévkou. Věděla, co tenhle pohled znamená. Už zase spřádal fantastické plány na jejich útěk. Povzdechla si, naposledy zamíchala polévku a sundala ji z vařiče, který po dlouhé době opět fungoval. Přešla k němu a jemně se dotkla jeho ramena. Trhnul sebou.
"Viktore…" zašeptala a zabořila mu nos do vlasů.
"Přemýšlel jsem…"
"Já vím, o čem jsi přemýšlel. A měl bys přestat. Nedostaneme se odsud. Víš přece, jak to skončilo posledně." Zvedla se. "Pojď se radši najíst, dokud máme čeho."
"Ale tohle by vážně mohlo vyjít!" otočil se k ní a koutky úst mu cukly vzrušením. "Dostal jsem tip. Příští týden odjíždí z nádraží vlak, co sem jede doplnit zásoby z Jihu, kdybychom se tam dostali, tak…"
"Jenže my se tam nedostaneme!" obrátila se k němu prudce, z očí jí najednou sršely blesky a hlas jí přeskakoval, jak se snažila mluvit tiše. "Slíbil jsi mi, že všech těch pokusů a plánů necháš. A nádraží je jedno z nejhlídanějších míst v Almiru vůbec, to ti snad nemusím připomínat. Chceš, snad aby nás zabili? To vážně chceš? Nevím jak ty, ale já si svého života ještě vážím!"
"Tohle není žádný život," zabručel, vymrštil se ze židle a odpochodoval do vedlejší místnosti.
"Vystydne ti to!" křikla za ním, ale nedočkala se žádné odpovědi. Někdy dokázal být tak paličatý.
Nikdy nepřestal toužit po svobodě. Stejně jako kočky, jejichž geny v sobě díky zašlé slávě a technologii Císařství nosí. Ale Císařství bylo nenávratně pryč a stejně s ním i jakákoliv naděje na lepší život. Bratrstvo Pravé víry po krvavém převratu drželo celý Sever železnou rukou a nemilosrdně jej drtilo. Špehování, udavačství, cenzura a popravy bujely v celé zemi a lidé chodili tiše se sklopenými hlavami a strachem v srdcích.

Karneval

17. července 2013 v 11:54 | Telenta
Již trochu starší povídka, která původně vznikla samostatně, ale později na ni začalo vznikat pokračování, které se snad někdy dočká konce. Nicméně jsem si říkala, že by bylo celkem fajn, kdybych měla aspoň nějakou odezvu už teď, obzvlášť když to bylo zamýšlené jako jedna samostatná povídka.

Na Nalor se snášela tma. Drobné postavy zahalené v černých kápích zapalovaly pouliční svítilny, jejichž mihotavé světlo se odráželo od pískově zbarvených stěn a kreslilo na nich záhadné obrazce. Na vodě se houpaly gondoly objímané hustou bílou mlhou.
Nimha seděla na kamenném masivním zábradlí, komíhala nohama sem a tam a snažila se prohlédnout pod povrch špinavé zakalené vody úzkého kanálu. V dlouhých hubených prstech převracela dvě lesklé mince, které ještě odpoledne ležely na dně měšce jednoho kupce. Nechtělo se jí jít až domů za starou Meg, kde budou bezpochyby i všechny ostatní opuštěné děti ulice. Nechtěla s nimi mluvit, prát se o poslední kousek chleba. Dneska ne. Zavřela oči, vdechovala onu zvláštní těžkou vůni stojaté vody, která prostupovala celé město a její mysl pomalu odplouvala do sladkého spánku. Byla unavená, tak moc unavená…
Někdo jí lehounce poklepal na rameno. V tu chvíli se probrala, cukla sebou a skrčila se, jako kdyby očekávala ránu holí. Ale nebylo to třeba. Před ní stála jen útlá dívka, zhruba stejného věku, a s vlasy tak světlými a lesklými, že vypadaly téměř jako tepané stříbro.
"Můžu si přisednout?" zeptala se bledolící dívka, hlas jako zvonkohra. Nimha přikývla a podmračeně si prohlížela příchozí od hlavy až k patě. Bledé, skoro bezbarvé oči měla orámované pečlivě vyvedenými černými ornamenty namalovanými na kůži, na obou zápěstích jí slabě cinkaly náramky a téměř až ke kotníkům jí splývaly vzdušné vyšívané šaty v barvě jejích vlasů. Rozhodně to nebyl někdo, kdo by se měl pohybovat v téhle části Naloru. Děvče se jediným plynulým pohybem vyhouplo na zábradlí. Nimha si nervózně skousla ret, až vytryskla slaná kapička krve a pevněji stiskla okraj zábradlí. To oblečení a tetování… Ne, nebylo pochyb.
"Ty jsi…" začala váhavě, ale nedořekla to. Každé malé děcko tahající za sebou dřevěné zvířátko na provázku vědělo, že o nich se nemá příliš mluvit.
"Z Karnevalového společenstva? Ano," dokončila to za ní, hlavu nakloněnou na stranu ve tváři vševědoucí úsměv. "Jmenuji se Shia, dcera Assimova," natáhla k Nimze štíhlou ruku, ta na ni ale jen dál podezíravě hleděla. "Já nekoušu."
Jistě, nevypadala na to, že by kousala, ale mohlo by se stát něco mnohem horšího, než že by jí na ruce zůstaly otisky drobných zubů. O Společenstvu se s výjimkou vychvalování jejich slavnosti nemluvilo. Na lidi ze Společenstva se nemluvilo už vůbec, zvlášť pak když jste byly obyčejné děti ulice, které nestojí ani za pohled. Ale co se má dělat, když vás osloví někdo ze Společenstva, to Nimha netušila. Nakonec k Shie váhavě natáhla vlastní ruku a krátce stiskla tu její. Byla měkká, hebká a studená jako led. "Nimha," zamumlala potichu a rychle od dívky odvrátila zrak.

Měsíc

26. května 2013 v 18:38 | Telenta
No, nějak ani nevím, zda to nazvat povídkou...
To mě totiž ve středu na přednášce o zvuku a jak ho vnímáme, vlezla do hlavy další postava a místo. Tak jsem si sedla a něco krátkého jsem o nich napsala. Možná si někdy najdou svoje pokračování.
Ne, že by mě už něco nenapadlo, jen uvidím, jak se to vyvine a jestli to bude vůbec stát za to.

"Díky, už dlouho jsem se tak dobře nenajedla," řekla, otřela si pusu ubrouskem a hodila ho do prázdného talíře.
"To přece nemusíš," usmál se na ni. "Je docela milý vidět holku, co se nedloube v jídle. Natož pak holku, co do sebe nahází za pár minut celej steak a ani nemrkne." Zašklebil se a snědl další sousto.
"No dovol," odfrkla si. "Chceš mi tím snad naznačit, že jsem tlustá a nenažraná?"
"To by přece nikdo nemohl tvrdit, Em."
"Taky si říkám. Měla jsem prostě jen hlad." Spokojeně se opřela v polstrované židli a natáhla si nohy. Nazrzlé vlasy se jí matně leskly v teplé žluté záři žárovek restaurace. Příbory a talíře cinkaly a celou místností s nízkým stropem se nesl šum hlasů.
"Tak mě napadlo," promluvil po chvíli váhavě a Em otevřela oči, "nechtěla by ses potom ještě jít na chvíli projít?"
"Ale, ale," škádlivě mu pohrozila prstem, "Známe se přece teprve dva dny, Tadeáši."
"Na večeři je to už dostatečný, ale na romantickou procházku při měsíčku ne?"
"Jestli zůstane jen u procházky při měsíčku…"
"Dávám ti na to svoje slovo," zvedl ruku k přísaze a hodil si při tom mastnou bramboru do klína.
Zavrčel a Ema se rozesmála.

Dům

2. května 2013 v 15:39 | Telenta
"Srabe!" zahalekal na něj Martin.
"Já nejsem srab!" ohradil se Petr, ale hlas mu při tom přeskočil.
"Jó, jasně! Tak tam, běž, ne? Dokaž to!"
"Srabe! Srabe! Srabe!" To začali ostatní chlapci skandovat a kruh kolem něj se nepříjemně ztenčoval.
"J-já půjdu," zakuňkal potichu a snažil se tvářit se neohroženě, vypadal však spíš jako myš hledící do tváře kočky.

Námluvy

28. dubna 2013 v 20:02 | Telenta

Tak jsem to dopsala.
Pravda, příběh je poněkud chabý, jak mi již bylo vyčteno, ale vzhledem k tomu, že povídka vznikla na základě postavy a sloužila k jejímu "oťukání", bylo to jasné již téměř od začátku.
Ale kdo ví, třeba se pan Earl někdy objeví v něčem zajímavějším... (Pokud máte múzy nazbyt, prosím, posílejte. Budou potřeba.)

"Víte, co se stalo včera v divadle, pane Earle?" vzrušeně se k němu naklonila Lýdie, až jí vyšplíchla trocha čaje z šálku.
"Ne, znáte mě přece natolik dobře, abyste věděla, že mě klepy příliš nezajímají," usmál se pan Earl a otřel Lýdii ruku krajkovým kapesníkem.
"Takže vás to nezajímá? Navíc, tohle vlastně nejsou ani klepy…" protáhla obličej a vypadala jako kotě, kterému někdo sebral klubíčko nití.
"Ale to víte, že ano. Od vás bych si nechal vyprávět hodiny i o vyšívání." Lýdie se začervenala jako pivoňka a cudně sklopila zrak. Všechno dělala cudně. Cudně a ladně. Pak její tvář opět zvážněla.
"Včera večer," pokračovala hlasem přeskakujícím rozrušením, "někdo v divadle zabil slečnu Barkerovou!"
"Zabil?" povytáhl obočí pan Earl.

Úryvky z Emilky

1. prosince 2012 v 18:25 | Telenta
A je to tady.
Období, kdy se musím nutit silou vůle si jen dojít na záchod a pokoušet se nebýt hnusná i na obyčejného kolemjdoucího.
A upřímně, s tím počasím, které si akorát dneska trochu vylepšilo obrázek, co se dá taky čekat? Nikdy to na mě nemá dobrý vliv. Chci jaro. Jaro nebo léto, kdy je hezky teplo, všechno roste a kupuje se zrmzlina. A hlavně se mi chce něco dělat a ne jenom zírat a být otrávená.
Možná bych mohla alespoň spatlat něco o Sophiině volbě, kterou jsem nedávno dočetla, nebo bych mohla pokročit v některém ze svých literárních paskvilů, které se mi tu válí již podstatně déle než je zdrávo. Ale když mě se prostě tak strašně moc nechce!


Což mě přívádí k tomu, že jsem si zase procházela jeden z mých výmyslů, který tu leží ladem již hodně dlouho, ale stále uvažuju o tom, že bych se k němu někdy nějak vrátila...ale to je u mě poměrně hodně ošemetné a tak jsem si říkala, že bych sem mohla dát aspoň malé úryvky k nahlédnutí, abych neměla pocit, že jsem to rovnou mohla prohodit oknem.


"To nemá cenu, paní Marcipánková. Té holce se prostě nezavděčíte." Kocour na Emilčině klíně nadzvedl hlavu a mhouřil oči na stařenku. "Všechny dívky jejího věku jsou prostě stejné." Prudce švihnul ocasem. "Bez pořádného vychování, žádná úcta ke starším se u nich taky nenajde, za to však dojem, že snědli všechnu chytrost na světě, je velice běžný…"
"To není pravda!" ohradila se Emilka, možná trochu hlasitěji než zamýšlela. Skousla si spodní ret a stěží v sobě potlačovala nenadálou touhu popadnout to malé chlupaté tělíčko a pořádně s ním zatřást jako s rumba koulí nebo ho aspoň shodit na zem.
"Ale je," mňoukl kocour a probodl ji pohledem. Posadil se a obtočil si ocas kolem předních tlapek. Pokud někdo tvrdí, že kocouři a kočky se nedokážou nijak tvářit, pak se šeredně plete. Tenhle kocour toho byl zářným příkladem a právě teď se tvářil navýsost povýšeně.
"Dokonce i na Zemi jich takových pobíhá nepočítaně," pokračoval a cukal při tom fousky. "Zrovna nedávno jsem se jedné takové snažil pomoct prohlédnout pod povrch všech těch přízemních věcí, ale nejsem si jist, že to v ní zanechalo vůbec nějakou stopu." Povzdechl si a na obličeji se mu usadil sklíčený výraz. "Věřili byste, že mi dokonce tvrdila, že kocouři nemluví? Říkám, ztracený případ…"

* * *


Když dorazila k tetiččinu velkému domu, zastihla ji, jak se rýpe v záhonku před terasou. Měla na sobě pracovní montérky, na hlavě měla naražený široký slamák a na rukou natažené žluté gumové rukavice. Emilce chvilku trvalo, než si uvědomila, že je to skutečně ona a ne jenom nějaká pomocná zahradnice. Oproti jejím honosným vyšívaným šatům, co měla na sobě včera, to byla skutečně změna.
"Ahoj, Emilko!" pozdravila ji vesele, když si děvčete všimla a otřela si zpocené čelo. "Říkala jsem si, že se určitě zastavíš, ale tak brzy jsem tě tu nečekala. Zrovna sázím levandule. Moc krásně voní."
"Jestli jdu nevhod, tak já…"
"Ale vůbec nejdeš nevhod," mávla rukou tetička. "Jen chvilku počkej, než to dodělám. Můžeš si sednout támhle na terasu k Vasilovi a vzít si nějaké sušenky."
Emilka se posadila do dřevěné zahradní židle, vzala si ze skleněného tácku jednu sušenku a nabídla jí Vasilovi, který ležel pod její židlí.
Asi o patnáct minut později (během nichž Emilka k jejímu velkému nadšení zjistila, že Vasil umí aportovat) jí přišla tetička říct, že levandule jsou již na svém místě a zeptala se, jestli se chce tedy poohlédnout po nějakých knížkách o Zemi. Chtěla.
Zamířily společně do domu s Vasilem těsně v patách. Vyšli po schodech do prvního patra a vstoupili do rozlehlé kruhové místnosti, po jejímž obvodu byly rozestavěné vysoké knihovny, jedna vedle druhé, s velkým množstvím poliček a ještě větším množstvím knížek. Uprostřed stál osamělý stolek s pohodlně vypadající židlí a lampičkou. Emilka měla silné podezření, že v tom musí mít prsty nějaké kouzlo. Připadalo jí nemožné nacpat tak velkou knihovnu do obyčejného domku.

* * *

Emilka protáhla obličej. Takhle si tu pomoc zrovna nepředstavovala. Ale pořád je to lepší, než drátem do oka, usoudila nakonec. Najednou tetička Augusta vyskočila z křesílka, jako by ji někdo píchnul. Vasil sebou trhnul a upustil chrastítko.
"Já hlava děravá!" vykřikla. "Málem bych ti to zapomněla ukázat."
"Co?" ptala se zmateně Emilka a nechápavě hleděla na tetičku.
"Můj nejnovější výtvor. Je přímo exkluzivní, mohu-li říct. Počkej chvilku, skočím pro něj do dílny." Pak odcupitala pryč. Emilka si dala nohu přes nohu, odložila šálek na stůl a čekala. Vasil, kterého tetiččin nenadálý výkřik zjevně skutečně vyděsil, se vysoukal z košíku a i s chrastítkem v kusadlech se pomaloučku přišoural k Emilce. Vylezl po pravé straně křesílka nahoru a položil si hlavu děvčeti do klína.
O pár vteřin později tetička téměř vtančila zpátky do salónku. Nad hlavou svírala panenku, jako by to byla nějaká válečná trofej.
"Podívej se! Podívej se!" naléhala na ni tetička vzrušeně a posadila panenku na područku Emilčina křesla. Dívka se na ní zadívala. Nikdy tak nádhernou pannu neviděla. Blankytně modré oči, smetanová pleť a ta záplava světlých kudrlinek… Vypadala úplně jako živá.
"Je nádherná," vydechla Emilka obdivně a zlehka jí pohladila prstem po tváři. "Někoho mi připomíná."
"Opravdu a koho?" zeptala se tetička a pozvedla obočí. Emilka pokrčila rameny.
Koho?

* * *


Po Florianově včerejším objevu se strhl v lese chaos. Všichni členové Lesní stráže pročesávali dlouhé hodiny celý les, od Staré věže na severní straně až po Vildovu chýši na jihu. Pohybovali se v rojnici s puškami v rukou a cestou se k nim přidávali další lidé, kteří chtěli pomoct. Mezi nimi i dědeček. Obrátili každý klacík, každý kamínek, nahlédli i do té nejmenší jeskyňky. Nic.
Neprodleně poté bylo svolané zasedání Lesní rady, kterého se mohl zúčastnit každý obyvatel lesa. Dědeček tam sice Emilku vzít nechtěl, ale ona mu tak dlouho visela na ruce a hučela do něj, že to ona a Florian objevili Mandyinu ruku, až jí to povolil. Radnice byla postavena mezi dvěma vysokými stromy. Zasedací místnost byla prostorný kruhový sál, ne však natolik, aby se do ní vešlo celé obyvatelstvo lesa. Tísnili se jeden vedle druhého jako sardinky a každou chvilku někdo Emilce dupnul na nohu. Vzduch tu byl suchý a horký a s každým dalším nádechem se Emilce dýchalo hůř a hůř. Přesto fascinovaně hleděla na shromáždění té spousty lidí i jiných bytostí. S některými se přátelila, jiné znala jen podle tváře a část pro ni byla naprosto neznáma. Měla dojem, že zahlédla i paní Lístkovou, jak se pomocí své hole prodírá do předních řad, aby lépe viděla. Diskutovalo se, zvažovalo se a navrhovalo se až dlouho do noci, ale nic se nevyřešilo. To jediné, na čem se všichni shodli, bylo, že kusodlaka sem musel někdo záměrně přivést a nyní mu pomáhá. Nebylo možné, aby se kusodlak sám, tak perfektně skrýval. Ke konci se Emilky začala zmocňovat únava, oči ji pálily a do kavárny ji musel dědeček zívající téměř odnést.

No, pokud to někdo dočetl až sem, velice mu děkuji a pokud bych zanechal i komentář, přidala bych mu k tomu i tabulku čokolády dle vlastního výběru.

Ledový dotek

24. června 2012 v 13:02 | Telenta

Nedávno jsem v útrobách mého počítače objevila začátek povídky, který jsem napsala někdy v únoru. A tak jsem si řekla, proč to nedopsat?

Spěchala jsem po zasněžené cestičce parku, pevně jsem k sobě tiskla kabelku a nervózně jsem se rozhlížela okolo sebe. Sníh mi křupal a praskal pod nohama a lesknul se v matném světle pouličních lamp. Zabořila jsem nos hlouběji do teplé pletené šály a pevněji jsem si přitáhla ruce k tělu. Nemám ráda osamocené noční procházky. Zejména místním parkem Růžový sad, který ani v nejmenším neodpovídá svému jménu. Víc než cokoliv jiného připomíná strašidelné doupě plné odpadu, špíny, zdejší omladiny, bezdomovců a několika málo ještě horších existencí, od nichž nikdy nevíte, co čekat. S podmračeným výrazem jsem si bedlivě prohlížela každý keř a strom, zpoza něhož by se na mě v příštím okamžiku mohl vrhnout násilník, a snažila jsem se z paměti vydolovat alespoň pár zasunutých vzpomínek z kurzu sebeobrany. Ale bála jsem se hrozně. Zvlášť po tom, co se v novinách objevil článek, že tu před pár dny našli zakopané tělo nějakého dítěte. Zatím se jim ho nepodařilo identifikovat, stejně jako zjistit, kdo je vrah. Co když se tady ten psychopat ještě pořád někde potuluje?

Bongo a Vánoce

24. prosince 2010 v 16:35 | Telenta

Tuhle povídku jsem jednuduše musela napsat.
Nebudu to nijak protahovat, tak tedy šťastné a veselé Vánoce a příjemné čtení=)

Bongo a Vánoce

Bongo nehybně seděl na třínohé stoličce a upřeně zíral na cukroví. Bylo úhledně vyrovnané na broušeném skleněném tácku, pronikavě vonělo a celé zářilo díky obrovské hromadě vanilkového cukru, který na ně snad někdo navozil kolečkem. Osamělá fialová vánoční koule zavěšena na smrkové větvičce házela ve světle petrolejové lampy na tvorečkovo tělo zlatavé odlesky.

Bongo nenáviděl Vánoce.

Když Los bratros Jendos píše povídky...

18. října 2010 v 20:08 | Telenta a Los bratros Jendos
Tak když už mám ten blog, byl by téměř hřích nepropagovat prvotiny jednoho velice nadaného mladého spisovatele.

Je jím můj šestiletý bratr, který momentálně navštěvuje druhým měsícem první třídu a již nyní se věnuje psaní krátkých povídek.
Texty jsou neupravované (takže je občas potřeba pořádně se na něj soustředit, abyste zjistili, co k čemu přesně patří=D), jen jsem si dovolila vždy doplnit název, krátkou anotaci a svou primitivní ilustraci jedné hlavní hrdinky, která se vyskytuje hned ve třech příbězích-moucha, jejíž život není zrovna procházka růžovým sadem.
Na slaďárny zřejmě bratr příliš nebude.
Díkybohu za to.

Nevyřešitelné otázky

6. září 2010 v 22:50 | Telenta
Tak jsem opět něco stvořila.
Chm, je to takové trochu...zvláštní. Nikdy předtím jsem nic s podobnou tématikou nenapsala, tak to berte trošku s rezervou=D
Vážně jsem měla divnou náladu...


Bongo a čokoláda

26. dubna 2010 v 18:03 | Telenta
Další povídka ze série Pohádky pro jedno očičko, tentokrát o Bongovi=)

Bongo a čokoláda
Bongo rozmrzele pobíhal po malém pískovišti a s obrovskou precizností boural všechny hrady, zámky, bábovičky, mosty a další výtvory malých kutilů, kteří si zde odpoledne hráli. Bral to jako takovou malou pomstu za to, že mu dennodenně tito zakrslí záškodníci zavalili hroudami písku vchod do domečku a většinou se jim také zároveň podařilo zdevastovat mu celou předsíň. Přesně toto se odehrávalo i dnes a tentokrát se jim podařilo zničit mu i jeho parádní památeční věšák po pradědečkovi, což Bonga pořádně namíchlo.

Jak Kryšpínek hledal domov

11. dubna 2010 v 7:00 | Telenta
Možná, že někteří z vás si pamatují na Bonga a Berunku, kteří vznikli při učení se na zeměpis. Nedávno se k nim při biologii přidal Kryšpínek a o dějepis mě napadlo několik příběhů, které by mohli prožít a tady máte první z nich=)

Jak Kryšpínek hledal domov

Jednoho sychravého podzimního rána se u velkého přeplněného kontejneru na plasty probudil Kryšpínek.
Netušil, co je zač, kde je, co tady dělá, zda má nějakou rodinu, kamarády a domov, či někdy chodil do školy, a hlavně jestli dává přednost hořké nebo mléčné čokoládě s jahodovou příchutí.
Jediné, co najisto věděl, bylo, že se jmenuje Kryšpínek a má ukrutný hlad.

Strach

5. ledna 2009 v 20:49 | Telenta
Předem se omlouvám za všechny pravopisné chyby, které najdete.

O Zelené Karkůlce

16. září 2008 v 17:02 | Telenta

O Zelené Karkůlce

Možná, že znáte tu hru, kdy každý přítomný řekne jednu větu příběhu, na téma, které se předurčí jejím názvem. Tohle jsem psala, když mi bylo 8 let s tátou, kamarádkou a tehdy 13-tiletým bratrancem. takže, mějte prosím pochopení pro naprosto nesmyslnou zápletku příběhu.
 
 

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz